Nasadil brýle, kopnul do sebe dalšího velkýho Bechera a chtěl se začíst. Zavřel oči, znovu přejel prstem po hřbetu knihy – na vteřinu zapomněl, kde je. Právě dost na to, aby to zkurvená realita vycítila. Venku se ozvalo zahulákání pošťáka a vzápětí rána, kdy zřejmě přepadl přes popelnici. Hubert se ani nepohnul. Jen si povzdechl, že vesnice nikdy nespí. Zvuk kutálející se popelnice po chvíli ztichl. Následoval tichý smích a něco, co znělo jako ladění rádia. Pak ale zaznělo ještě něco jinýho. Hlas. Ženský. Ječivej. Ostrej jak šlápnutí na drát v sandálech. „Hubééérte! No tááák, pojď ven, máme tu večííírek!“ Bylo to víc než výzva. Byla to vesnická verze poplachu. Hubert přimhouřil oči a procedil mezi zuby: „Co to je do prdele zase za estrádu…“ Položil knížku na stůl s opatrností člověka, co ví, že se k ní dneska ještě vrátí, a ztěžka se zvedl. Když otevřel dveře, zavrávoral. Lampa před domem svítila přímo na výjev, kterej by se měl promítat dětem, který zlobí. Na ulici, přímo u branky, stála Helena. Nahá. Ne v tom slavným, uměleckým slova smyslu. Tohle byla nahota, která si spletla scénu. Tělo, co si sedlo s gravitací víc než by určitě chtěla. Kozy se jí při každém pohybu plácly přes břicho jako uši kokršpaněla, břicho se přelévalo a končilo někde u kolen. Z vlasů jí visel zplihlý culík a na krku se jí houpal svazek klíčů – jako by se cestou nahotu snažila vyvážit aspoň dojmem zodpovědnosti. V ruce koženkovou kabelu. Vedle ní pošťák. Do půl těla svlečenej, bos, s kalhotama napůl u kolen, se motal kolem. V jedný ruce držel petku vína, ve druhý telefon, kterým svítil Heleně na zadek a smál se jako zfetovanej oslík. Tančil ve stylu epileptickýho modela, kterej se snaží utýct z módního mola i z vlastní puberty. Z tranzistoráku duněly Milli Vanilli. Na maximum. Píseň, co se ve vesnici objevuje vždycky před katastrofou nebo rozvodem. Vzduch se vlnil a světlo z lampy se chvělo do rytmu. Hubert vykročil k brance. Ne jako hrdina. Spíš jako rodič, co si jde vyzvednout dítě z vazby. „Vypadněte, do prdele! Oba!“ Helena se na něj otočila. Úsměv, co by v katalogu výrazů našel místo mezi „přežil požár“ a „ztratila mozek“. „Ale no tááák, Hubíčku! Aspoň jednu písničku s náma! Jen jednu!“ „Ani píč… ani krok!“ Ale už cítil, že tahle bitva se nedá vyhrát. Ne dnes. A pak mu to došlo. Trest. Trest v přímým přenosu. Karma v tangách, který mu právě přistály na hlavě. Vesmír slyšel jeho kecy o Heleně. A teď se rozhodl mu je promítnout ve 4D s pachovou stopou. Pošťák právě ze sebe definitivně strhl kalhoty, zatočil s nima nad hlavou jako startovacím mávátkem a začal dupat v rytmu. Helena ho poplácala po zadku výrazem generálky armády trapnosti a zaječela jak pavián v říji: „Jóóó! Takhle! Do rytmu! Do nekonečna a ještě dál!“ Hubert stál. Ztuhlej. Ruce podél těla. Mozek v karanténě. Becher v žaludku se převrátil a hlas dědy z obrazu na zdi jako by mu v hlavě zašeptal: „Tohle je ta chvíle, chlapče. Tady se lámeš.“ A pak… Pak ho něco zradilo. Možná ta tichá část v něm, co si přála prostě jen jednou neřešit, co je správně. Přešlápl, pozvedl ruce… a začal tancovat. Dupák. Nic jinýho se sem nehodilo.

Ukázka 2

Ticho vesmíru mu začalo drtit uši. Takové ticho, co neznamená klid, ale že ti někdo vypnul svět. Zhluboka se nadechl a rozklepaně zavolal: „Inženýre… jsi tu?“ Z reproduktorů se s písknutím ozvalo: „Jasně, kapitáne. Motory jedou jak děcka na cukru. Kurz držíme. Je to proti veškeré logice, ale všechno funguje, jak má.“ Hubert se pomalu posadil. Zaposlouchal se do hlubokého hučení strojovny. Ten monotónní rachot měl v sobě ironii i kus domova. Připomínal chvíle, kdy slyšíš z vedlejšího pokoje sousedy vrzat postelí a dumáš, jestli dál poslouchat, nebo raději pustit rádio. Podíval se na balkonové dveře. Za nimi černý vesmír – nekonečná tma posetá světlem hvězd, co možná už ani neexistují. Měly v sobě chladný humor dávno mrtvých ohňů. Napadlo ho, že by dveře prostě otevřel. Podívat se „do kraje“. Jen tak. V ten samý moment mu došlo, že to asi nebude nejlepší nápad. Představil si, co to udělá. Půlka rakety v čudu, počítač křičí z palubního stolu a Hubert řeší, aby mu neuletěl hrnek. V tom apokalyptickém obrazu viděl, že i kdyby všechno letělo do hajzlu, motory by stejně dál bzučely – naprosto oddělené od reality, jak banda idiotů, co si myslí, že večírek ještě neskončil. "Nic… jdu na můstek a udělám si kafe," problesklo mu hlavou. Slezl po žebříku, jen v pyžamu. Vlasy mu trčely do stran jako u vodní mrtvoly, co se rozhodla vrátit do světa živých. ,,Pozor, kapitán na můstku!" zahlásil palubní počítač teatrálně. "A koukám – dneska ve slavnostní uniformě…" Hubert mávl rukou: "Podej hlášení, inženýre." Pak se zarazil: "Hele… a proč se tu vlastně nevznáším? 

"Protože by to bylo nepraktické, kapitáne. Tak jsem tu gravitační desku přidělal na strop. Teď stojíme hlavou dolů. Nikdo si toho nevšiml," odpověděl počítač věcně a pokračoval. ,, Kapitána letíme na správném kurzu. Teplota mínus 270 stupňů. Tlak skoro nula. Říkám ti to jenom proto, abys věděl, jak si vážit toho kafe, co si chceš udělat.